Krvavé vzpomínky

23. května 2010 v 17:23 | Deessee Sunny |  O lásce
Je krásné žít ve vzpomínkách, o kterých víme, že si je jednou zas budeme moci oživit.
Srdce ale uvnitř pomalu puká, když víš, že už se nám nikdy nevrátí. Že to, co jsme tenkrát zažili, byli tak nádherné, přesto nenávratné chvíle, dnes už plné pouze bolesti.
Známý ten pocit štěstí, když těší nás každého rána, a srdce buší nedočkavostí, až budeš moc otevřít své oči a spatřit to, nač pokaždé tak věrně čekáš?
I ona ho znala. To chvilkové štěstí, co nenávratně pominulo, a jen nešťastnou vzpomínkou se do duše hluboce zarylo.

Ani v ten osudný den byste nikdy nečekali, jak krutě si s námi osud může zahrávat.
Jako každého rána, se štěstím v očích hleděla na ten svůj dlouho vysněný poklad, který ji byl po letech dopřán. V té chvíli však ještě netušila, jaká bolest ji za odměnu čeká.
To jasné slunce zářilo jim do očí, a ony na sebe s láskou hleděli, že zas dalšího rána spolu mohou být. Tak jak sekunda po sekundě za sebou plynou, tak i slunce dávalo jasně najevo, že se onen krásný den již schyluje k večeru. Vždy o sobě navzájem věděli, že se vroucně milují. Vždy se s láskou v očích vítali, když jeden z nich přicházel zpět domů.
Dnes už tomu není, dnes už nezbylo nic než krvavé vzpomínky zahalené slzami.
Byl to nádherný den. Nikdy by vás ale nenapadlo, co všechno se může stát. Tak rychle, tak nečekaně…
Milovala to všechno, štěstí i pocit klidu jaký ji dává. Byla tak šťastná, že každičký den musela děkovat všem svatým za to, čím jí po letech modlení obdařili. Za to, že jí tu největší touhu v životě splnili.
Konečně zas měla důvod pro co žít. Dosud bloudila vlastní temnotou života, bez náznaku jakéhokoliv světla. Její dlouho vysněná láska jí však ozářila všechnu tu černotu, a dala jí opět smysl do života.
Nevěděla však, že všechno něco stojí. Že nic není zadarmo, ani láska a štěstí.
Znát daň, kterou za tu krátkou chvilku štěstí zaplatí, radši by si ji snad nikdy nepřála.
Lidé jsou ale pošetilí, a mnohdy nedokáží připustit, že i jejich životy mohou mít ty nejsmutnější konce za pouhou kapku přání.
Dnes vysedává po nocích za stolem, a snaží se nemyslet na to, jak ještě před nedávnem milovala horoucně, a její srdce nebylo tak zkamenělé jako teď. I když jí lidé říkají, jak všechno zahojí čas, uvnitř sebe cítí, že ani měsíce, ani roky nezbaví ji těch kdysi nádherných vzpomínek, které se dnes už jen přelévají krví.
Pamatuje si stále dobře, jak ten den se na sebe usmívali, ještě v posteli, když se líbali. Pak nastala ale ta osudová chvíle, když ani jeden z nich nevěděl, že víc se už nikdy nespatří.
Nestihli si dát ani polibek, ani sbohem. Nic čím by se nějak rozloučili. Oba si mysleli, jak se co nevidět zas uvidí, ale pouhý klam a nevědomost jim dodávali těchto bláhových domněnek.
Už víc se sebe nedotkli, už nemohli si říct slůvka. Poslední co zůstalo, byla bolavá vzpomínka.
Stalo se to, ale už bylo pozdě vyrvat včas ten hrot nasátý jedem, který chystal se je nenávratně rozdělit.
Toho dne při stmívání začal se rozléhat ulicemi její žalem uplakaný hlas, snažně křičící jméno své ztracené lásky. Běhala tam bez zájmu o cokoliv. Jen marně se snažila najít to, oč vlastní hloupostí přišla.
Sníh se začínal snášet na její vybledlé rty od smutku, ale ona nehledě na nic stále volala jméno toho, kdo už byl dávno v nebi.
Každý ji utišoval, ať se uklidní, že vše bude dobré, že se opět shledají. Ale jako by uvnitř sebe věděla, že už se nikdy nespatří. Cítila tu bolest na duši, jak probodává jí každou sekundou hlouběji do jejího srdce. Srdce, z kterého si násilím vyrvali bez zeptání kus její duše, a zanechali ji na kolenou plačící, jak lituje toho, co vše nestihla udělat a co zároveň dopustila.
Měsíce plynou, a ona stále v slzách potají při nocích vzpomíná na to, jak krásné chvíle prožila. Tak krásné, že je dnes už nenávidí. Dobře ví, že čím víc si vzpomíná, tím víc se trápí, protože to bolí. Přesto se uvnitř její duše uklidňujete tím, jak ji všude před očima vidí, kam se podívá. Dodává jí tak pocitu, že tu s ní stále je. Že není sama, jak to vypadá, protože všude kde se ohlédne, všude se na ni usmívá.
Tenkrát si myslela, že se jen na chvilku vzdálí, a zas budou spolu. Opět se na sebe usmívat, a pouhým pohledem si tu nejvěrnější lásku prokazovat. Místo toho chybou, kterou dopustila, tu teď sedí sama, a marně čeká, až bude opět stát za dveřmi jako tenkrát. Jen o chvilinku dřív, kdyby se otočila, nemuselo by se to stát. Její mysl si tenkrát ale dostatečně nevážila, jakou cennost u sebe má.
A tak díky své pošetilosti přišla o to nejcennější, co jí bylo kdy drahé víc, než ona sama.
Kdyby mohla, vrátila by ty osudové minuty, které přisoudili jí tak krutý trest za to, jak neopatrná na svou lásku byla, jak málo si jí střežila.
Řekla by alespoň "Sbohem," ale ani to jim nebylo souzeno si naposledy říct. Vědět však, že se to má stát, raději by místo své lásky do ohně sama skočila a nelitovala by. Byla by šťastná.
Přesto všechno to už nejde změnit. Dnes ví dobře, že ztratila tím víc než jen to, po čem tak dlouho toužila. Přišla tím i o kus sebe, a to už se nikdy nedá vrátit, už to nikdy nebude ona jako dřív.
Dny stále plynou, ale ona ví, že to nepomáhá. Že jí stále něco chybí. To co jí svým nečekaným odchodem vytrhlo kus duše z těla, a nenávratně si ji vzalo sebou pryč. Něco, co jí už nikdy nikdo ničím nenahradí. Něco, co nesmírně postrádá. Pouze nešťastné vzpomínky jí zbyli, které dnes už jen proklíná. Kdyby to šlo, vše by vrátila.Aby se z toho nikdy nic nestalo, aby se vše smazalo a odplulo pryč.
Přesto všechno však čas vrátit nejde, a všechny rány zůstávají hluboko v hrudi vyryté. Ať čas plyne jako voda, nebo hodiny, kterým dochází dech, lidská duše nikdy nezapomíná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama